Název

ŽIDOVSKÝ HŘBITOV A SYNAGOGA V ÚSOVĚ 05-15

Popis

Malé městečko Úsov mělo v dřívějších dobách jednu zvláštnost, a tou byla samostatná obec židovská - židovské město, úředně Judenstadt.

V Úsově bydleli židé již před několika staletími. Bylo jim vykázáno návrší na severovýchodní straně města, dosud lidově pojmenované Kýly (Kilch). Úsov býval pro židy, hlavně pro židovské řemeslníky a obchodníky, výhodným místem, protože byl středem jednoho z největších moravských panství s 31 vesnicemi a městy Litovlí a Úsovem. Patřily k němu též významné doly na železnou rudu na blízkých medelských horách. V Úsově samém byl vrchnostenský úřad, panský pivovar se sladovnou a řada dalších menších podniků.
Hřbitov byl založen a vybudován v letech 1643 - 1645 dosti neobvykle hned na kraji židovského ghetta. Roku 1820 byl ještě rozšířen o další, 25 m široký pozemek, kde se začalo pohřbívat od roku 1850. Tato část byla během druhé světové války zcela zdevastována, protože sloužila jako střelnice Hitlerjugend.

Kdy se přistěhovali první židé do Úsova, přesně nevíme. Do poloviny 15. století tu byli usazeni asi jen ojediněle. Pro jejich hromadné usazování v Úsově byl rozhodující rok 1454. V tom roce byli židé obviněni ze spolčování s husity, vyhnáni z královských měst Brna, Znojma, Olomouce a Uničova a někteří se tehdy nastěhovali do sídla úsovského panství. Časem potom se sem přistěhovali i židé z ciziny, zejména z Německa, Polska a Ukrajiny, kde všude byli pronásledováni ještě více než u nás.
Přistěhovalectví do Úsova rychle pokračovalo. K roku 1609 známe už i jméno úsovského rabína, kterým byl tehdy David ben Jakob ze Schaboschina. Židé museli mít tehdy v Úsově významné postavení, protože sám císař Maxmilián II. přeložil r. 1571 týdenní trhy v Úsově ze soboty na středu, protože sobota byla u židů svěcena jako den odpočinku.

Vzrůst židovské obce byl na nějaký čas zastaven třicetiletou válkou. Tato doba bojů, pustošení, požárů a nemocí zanechala v Úsově velké škody. Roku 1643 byly úsovský hrad a část městečka vypáleny Švédy, r. 1648 dobyli Úsov císařští a Švédy vypudili, avšak již následujícího roku byl Úsov Švédy získán zpět a opět vypálen. Jen sedm domů zůstalo neporušeno. O osudech zdejších židů v té době nemáme přesných zpráv, značná část z nich se však zachránila a po skončení války židovskou obec znovu osídlila, jak ukazují záznamy z r. 1659 a lánský rejstřík z r. 1667. Podle sčítání z října 1667 bylo však z 19 židovských domů v Úsově jen 11 obydlených a 8 pustých. Ale v roce 1688 měli židé v Úsově už i svou synagógu.

Úsovští židé nebyli u křesťanských obyvatel města příliš oblíbeni, a proto není divu, že se úsovští měšťané židů nezastali, když 22. září 1721 byla kaplanem Jelínkem v židovském templu vyvolána výtržnost a po rok trvajícím procesu bylo královskou apelační komorou v Praze nařízeno zboření templu a potrestání čtyř židů, obviněných z násilí na kaplanovi. Po potupném stání na pranýři byli tři z nich zmrskáni, bylo jim vypáleno na čelo písmeno R (relegiert - vyloučen) a byli vyhnáni z města, čtvrtý byl odsouzen k dvouleté nucené práci v úsovské cihelně, Rychtář, který provedení exekuce řídil příliš přísně, byl sice císařem Karlem IV. potrestán šestidenním vězením a i magistrát byl pokárán, na rozsudku se však již nic nezměnilo a templ byl skutečně zbořen. Představení židovskě obce se po těchto událostech odvolávali v Olomouci, v Brně i ve Vídni, ale teprve r. 1753 jim povolila Marie Terezie tři modlitebny, templ však ještě ne. Podle židovské pověsti urychlil rozhodnutí o výstavbě modlitebny její syn, potomní císař Josef II, který prý vzal přichystanou listinu z matčiny tašky a hned ji na matčiných zádech také podepsal. První modlitebnu s bytem pro rabína začali úsovští židé stavět r. 1753, r. 1762 postavili druhou, třetí však už nikoliv, protože po vyplenění svých domů a obchodů Prušáky se dostali do takové bídy, že mnozí z nich z hladu a chudoby museli utéci do ciziny, zvláště do Uher.

Dekrety z let 1726 a 1727 bylo v celém Rakousku nařízeno, odloučení židů od křestanského obyvatelstva a ve městech utvoření židovských ulic, opat: ených na obou koncích plotem a brankou. V Úsově byl židům vykázán jen nevelký prostor (2,69 ha), proto domky tu byly stavěny nepravidelně v úzkých uličkách, jimiž ani vůz nemohl projet. Byly však hustě obydleny a spojeny prý i podzemními chodbami. Roku 1756 bylo uloženo očíslování židovských domů (v Úsově bylo 36 čísel, ve skutečnosti však 45 domů). V témže roce bylo židům také nařízeno, aby si zvolili stálá příjmení; mnohdy jim byla přidělena jména prapodivná, často posměšná (Wasserkopf, Wasservogel, Weisskopf apod.).

Do r. 1782 se židovská obec úsovská opět vzmohla tak, že požádala císaře Josefa II. o povolení synagógy. Císař jim vyhověl (synagóga byla postavena na návrší uprostřed židovské obce v letech 1783-1784) a dovolil i zřízení vlastní židovské školy (1784).

Roku 1789 bylo patentem císaře Františka zřízeno 52 židovských obcí a měst. Židovská obec úsovská byla čítána mezi města. V letech 1829-1831 tu žilo 110 židovských rodin s 657 obyvateli, největší počet židů v Úsově byl zaznamenán r. 1834 - 721 obyvatel. Až do r. 1848 byla židovská obec přísně oddělena od křesťanské, zdí, plotem a drátem, taženým od tyče k tyči; vstup byl možný jen třemi branami. V židovské obci panovaly přísné rituální předpisy, v sobotu (den šábesu) byla zakázána všechna práce. Židovská obec úsovská měla vlastního rychtáře, rabína, synagógu, hřbitov, vlastní školu se třemi třídami, z r. 1853 je zápis i o zřízení židovské nemocnice. Z rychtářů byl nejznámější Abraham Leipniker Brode, povoláním obchodník s vlnou, který napsal spisek o pohnutých událostech v Úsově r. 1721. Z rabínů byli nejvýznamnější David Fewel Aschkenasi, později dr. Mardochai Duschek a dr. Bernard Templer - všichni i literárně činni.

Teprve po r. 1848 nastalo postupné uvolňování přísných předpisů, které omezovaly práva a svobody židů u nás. V r. 1850 konečně i samostatná židovská obec úsovská byla sloučena s městem Úsovem. Úsov v té době - po zrušení roboty a vrchnostenských úřadů však už přestal být někdejším významným správním a hospodářským centrem, minula jej i nově postavená železniční dráha, a tak židé se odtud začali houfně stěhovat do jiných, pro jejich podnikání výhodnějších míst, hlavně do Olomouce. V r. 1890 se Úsov stal ještě úředním sídlem navě ustavené náboženské obce s velkým obvodem působnosti - Úsov, Zábřeh, Štíty, Šumperk, Loučná, Staré Město, Uničov, Rýmařov (Mohelnice a Loštice patřily k náboženské obci v Lošticíchj, v Úsově byl i rabín a židé z celého obvodu tu pochovávali své mrtvé. Zakrátko však rabíni, třebaže byli určeni pro úsovský obvod, přesídlili do Šumperka a potom i úsovští židé byli podřízeni židovské obci v Šumperku.

Konečnou krutou záhubu úsovských židů způsobil nacistický režim. Všichni úsovští židé - až na nepatrné výjimky - skončili v pecích koncentráků, hlavně v Osvětimi. Někdejší samostatná obec židovská v Üsově v letech druhé světové války definitivně zmizela. Templ byl zpustošen, brány pobořeny, domy prodány, spojovací chodby zasypány. Ze vší židovské slávy v Úsově zůstal jen památný krásný židovský hřbitov a synagoga.

U vstupu v západní části hřbitovního areálu stojí novorománská obřadní síň s německým a hebrejským nápisem na jejím průčelí.

Nejstarší dochované náhrobky pocházejí ze 17. století, nicméně většina z celkových 862 macev v areálu se datuje až z 18. a 19. století. Velký počet náhrobků má bohatou barokní a klasicistní ornamentální výzdobu. Obřady zde probíhaly až do 30. let 20. století, kdy místní židovská obec prakticky zanikla.

Nastavení